Žijeme v době digitální (informační) přesycenosti – stavu hovorově, snad až příliš lehkovážně, označovaného jako „brain rot“ – v době s výrazným přetvářením našich kognitivních krajin (tzn. jak mapujeme prostor kolem sebe) prostřednictvím pokročilých algoritmů. Hledání ideální, eticky rezonující synergie mezi lidským bytím a umělou inteligencí představuje klíčovou výzvu pro současného "moderního člověka".
Současná lidská existence je neoddělitelně propojena s digitálním prostorem. I tak je dle mého nutné vnímat rozdíl mezi lidským vědomím (zakotvené v hodnotách a prožité zkušenosti) od čistě výpočetních a instrumentálních procesů AI. Základním kamenem koncepce Č-AI je návrat k vědomému chápání vlastního těla – jako primárního základu pro sebeporozumění. Toto zakotvení je posléze klíčové pro rozlišování smysluplné a odpovědné navigace v neustále složitějším digitálním prostoru.
Čerpám inspiraci z praxe bojových umění, zejména Aikido. Kultivace tohoto fyzického uvědomění může nastavit robustní, adaptabilní a eticky informovanou existenciální kotvu, podporující promyšlenější interakci s AI.
Domnívám se, že optimální vztah člověka a AI není založen na technologické podřízenosti nebo naivní euforii, ale na umění kultivovat rovnováhu mezi digitálními inovacemi a vlastním tělesném poznávání reálného světa. Takový přístup by snad mohl podporovat nejenom zdravé soužití člověka s AI, ale i eticky udržitelnou formu lidského rozvoje/prosperity.
vyvážený přístup člověka k informačním technologiím (digitální wellbeing),
neoddělitelnost digitálního a "reálného" světa;
důležitost hodnot, nikoli pouze mechanických dovedností (= nejsme stroje);
prožitek z cesty k cíli, volba a aplikování strategie je často hodnotnější a zábavnější než cíl samotný;
řešení závislosti dětí a mladých dospělých na digitálních technologií akcelerovaných GenAI:
vytvořit systém jasně fyzicky prožitých (nikoli pouze myšlených, virtuálních, syntetických) dovedností, jehož strategie lze využít jak v reálném, tak virtuálním prostředí;
prostřednictvím forem bojových umění (především Aikido) posilovat vztah k vlastnímu tělu jakožto základně pro vnímání osobního prostoru v běžné realitě a vytvořit tak kvalitní, stabilní a zároveň flexibilní rámec pro pohyb člověka ve virtuálním prostoru;
práce se sebou samým a digitálními technologiemi je umění;
nic není uzavřeno, mění se i č-ai. 🫖
Ve svých životech hledáme ideální poměr digitálních technologií a tradičních (nedigitálních) prostředků. Nastavujeme si tak svůj vztah k digitálním technologiím. Generativní umělá inteligence (GenAI) tento vztahový "problém" ještě více odhalila. Některé činnosti (postupy práce) již nebudeme dělat a o to více ne naši žáci, děti. Které činnosti to budou? Nevíme přesně. Stále ale zůstává "problém", kde ve vztahu k digitálním technologiím stojím já sám. Ovládám digitální technologie? Jsou mým užitečným nástrojem? Dokážu si odpočinout a vrátit se do klidu v digitální bouři GenAI?